Britská nadvláda

Prvním správcem za britského režimu se stal Edward Madge. Velmi často vedl spory s Quincym, který zůstal v seychelské správě jako soudce odpovědný za mír. V počátcích britské nadvlády Seychely stagnovaly. Vlastníci půdy měly sice příjemný život, nicméně najít odbyt pro jejich produkty bylo často velmi obtížné, což vedlo k tíživým finančním situacím některých velkostatkářů. Britové dovolili, aby se lidé na Seychelách řídili dříve zavedenými francouzskými pravidly a zvyky. Britský správce, který průběžně informoval o situaci na ostrovech vládu v Londýně, se tedy musel podřídit francouzským zákonům. Největší vlnu nevole vůči britské straně na Seychelách vyvolávala závislost kolonie na Mauriciu.

Další stín na britsko-seychelské vztahy vrhl nový zákon zakazující otroctví, přijatý v roce 1835. Plantáže již byly v úpadku v důsledku neustálého pěstování, aniž by se investovalo do obnovení úrodnosti půdy. Velkostatkáři byli přesvědčeni, že se bez otroků neobejdou a tak někteří z nich opustili Seychely i s otroky. Osvobození otroci nevlastnili žádnou půdu, a proto ve většině případů obsadili pozemky, které dříve spravovali pro své pány. Pracovali výjimečně a to málo co vypěstovali měli pouze pro vlastní potřebu – tak aby neumřeli hlady. Osvobození otroků bylo vykoupeno obdobím stagnace. Seychely neměly export a tudíž ani peníze, kterými by mohly platit za inovace v zemědělství a infrastruktuře.

Situace se o trochu zlepšila až když si statkáři uvědomili, že mohou daleko více profitovat s menšími nároky na pracovní sílu díky pěstování kokosových palem, než díky tradičním plodinám jako je bavlna, rýže, cukr a kukuřice. Zanedlouho měli vlastníci půdy další důvod k radosti. Jelikož vzali Britové svůj úkol zamezit otroctví velmi vážně, nasadili hlídkové patroly na východoafrickém břehu. Zde stráž podnikala razie vůči Arabům, kteří převáželi otroky na Blízký východ. Osvobozené otroky převáželi Britové na Seychely, kde byli dáni do učení k místním velkostatkářům. Učni obdělávali půdu za naturálie či menší mzdu a poskytli tak Seychelám opět velmi levnou pracovní sílu. V průběhu 13 let od roku 1861 bylo takto „osvobozeno” a převezeno na Seychely zhruba 2400 mužů, žen a dětí.

Hlavní město, od roku 1841 zvané Victoria, začínalo vzkvétat. Licence udělené obchodníkům v roce 1879 byly jedním z prvních impulsů, které předznamenaly rozvoj Seychel.

12. října 1862 přišla pohroma, když na Mahé udeřil prudký déšť se silným větrem. Ze seychelských pohoří se strhla lavina bláta a kamení a spadla až na město. Neštěstí si kromě velkých materiálních škod vyžádalo více jak 70 obětí na lidských životech.

Korunní kolonie

Seychely toužily po tom stát se korunní kolonií a při své snaze byli značně podporováni i jejich mateřskou kolonií Mauriciem, který v zastoupení seychelských ostrovů poslal vládě v Londýně petici. Seychelanům bylo vyhověno až v roce 1903, kdy guvernérský úřad nové korunní kolonie převzal Sir Ernest Bickham Sweet-Escott.

Britové se na Seychely dívali jako na ideální místo, kam posílat nežádoucí politické vězně. Seychely se staly druhým domovem pro mnoho vězňů ze Zanzibaru, Egypta, Kypru nebo Palestiny. Jedním z nejznámějších politických vězňů se stal v roce 1956 arcibiskup Makarios, který si záhy exil na Seychelách velmi oblíbil.

První světová válka přinesla Seychelám velké útrapy. Britské lodě nedokázaly dostatečně zásobovat Seychely základními surovinami. Mzdy začaly klesat a ceny komodit naopak stouply až o 150 procent. Řada obyvatel se proto dala na kriminální činnost a věznice praskaly ve švech.

Ke konci první světové války čítala seychelská populace pouze 24 000 lidí, kteří se oprávněně cítili zanedbáváni britskou vládou. Nově vytvořená Asociace velkostatkářů volala po větší samosprávě v seychelských záležitostech. Po roce 1929 sice došlo k liberalizaci peněžních toků díky dokumentu o koloniálním rozvoji, ale probíhající ekonomickou depresi tento fakt příliš neovlivnil. Nespokojenost obyvatel seychelského souostroví se projevila zejména různými nepokoji a množstvím petic, zaslaných britské vládě. Hlavní příčinou problémů byly zvláště nevyhovující pracovní podmínky a vysoká daňová zátěž. Guvernér Sir Arthur Gamble podnikl první reformní kroky, když seychelské nízkopříjmové skupiny oprostil od povinnosti platit daně.

Asociace velkostatkářů zastupovala pouze bílé vlastníky půdy, kdežto jejich zaměstnanci neměli až do roku 1937 žádné sdružení, které by prosazovalo zájmy této skupiny. To se změnilo s vytvořením tzv. Ligy barevného lidu, jejímž hlavním cílem byl požadavek minimální mzdy a bezplatné zdravotní péče.

V roce 1939 se zformovala první seychelská politická strana – Asociace daňových poplatníků, která hájila pouze zájmy plantážníků. Po válce velkostatkáři využili výhody volebního práva, které bylo zaručeno právě pouze vzdělaným vlastníkům půdy. Z celkového počtu 36 000 obyvatel si tedy právo volit mohlo nárokovat jen 2000 lidí z nejvyšších vrstev. Podle předpokladů se po volbách dostali do zákonodárné rady členi Asociace velkostatkářů a daňových poplatníků.